Hans Scharoun

Hans Scharoun se narodil v roce 1893 v Brémách. Své dětství strávil v Bremerhavenu a námořnické prostředí města na něj mělo velký vliv. Po maturitě začal v roce 1912 studovat architekturu na Technické vysoké škole v Berlíně, než se v roce 1914 přihlásil k válečné službě.

Ve východopruském Insterburgu (dnes Čerňachovsk poblíž Kaliningradu) pracoval Hans Scharoun od roku 1919 jako architekt na volné noze. Realizoval zde různé projekty, jako bylo sídliště „Barevná řada“, a účastnil se soutěží. V roce 1925 byl Scharoun povolán jako profesor na Akademii umění a uměleckého řemesla do Vratislavi. O rok později se stal členem organizace architektů „Der Ring“. Do začátku 30. let 20. století Scharoun vedl kromě svého zaměstnání ve Vratislavi společnou architektonickou kancelář se svým kolegou Adolfem Radingem v Berlíně.

Po uzavření akademie ve Vratislavi v roce 1932 ztratil Hans Scharoun svůj profesorský úvazek a přesunul se zcela do Berlína. Přestože jej nacisté považovali za představitele zvrhlého umění, neopustil Scharoun Německo poté, co se dostali k moci. Absenci veřejných zakázek mohl kompenzovat soukromými stavebními projekty od spřátelených kolegů a bývalých souputníků. V této době vyprojektoval celou řadu pozoruhodných rodinných domů, například v Postupimi pro krajinné architekty Hermanna Matterna a Hertu Hammerbachovou. Dům pro Scharounova vratislavského kolegu Oskara Molla vznikl v roce 1935 v Berlíně Grunewaldu. Obytný dům pro rodinu Baensch dokončil v roce 1935 v Berlíně Spandau. V roce 1937 vznikl Möllerův dům u jezera Zermützelsee v Berlíně. Dům v Löbau, jehož dokončení v roce 1933 spadá rovněž do doby nacismu, však byl pro Scharouna mimořádnou zakázkou. Nikde nebyl kontakt se stavebníkem tak intenzivní, kontroverzní, ale zároveň spojený i s velkou tvůrčí volností, která nebyla ani finančně nijak výrazně omezena – navzdory hospodářským problémům, které mezitím nastaly.

Po skončení druhé světové války se Hans Scharoun angažoval jako městský stavební rada pro stavebnictví a bytovou výstavbu na magistrátu Berlína. Již o rok později jej však vystřídal Karl Bonatz. Scharoun získal profesuru pro urbanismus na Technické univerzitě v Berlíně. V roce 1947 se stal ředitelem Institutu stavebnictví na nově založené Akademii věd a stal se z něj výrazný urbanista a architekt poválečného Berlína. Jeho velké obytné budovy se nacházejí kromě sídliště Charlottenburg sever (1960) i ve Stuttgartu („Romeo a Julie“ 1959 a věžák „Salute“ 1963) a v Böblingenu („Rauher Kapf“ 1965 a „Orplid“ 1971).

Kromě početných obytných staveb zrealizoval Scharoun v 60. letech 20. století dvě působivé školní budovy ve městech Lünen a Marl. Sledují základní princip „třídního bytu“, v němž má každá třída vlastní šatnu, učebnu, skupinovou místnost a chráněnou volnou plochu. Školy jsou dodnes vynikajícím příkladem učebního prostředí upraveného podle potřeb dětí.

Projekty filharmonie a státní knihovny ukončil Scharoun své mnohaleté působení v Berlíně. Město mu 26. února 1969 udělilo titul čestného občana. Hans Scharoun zemřel v Berlíně v roce 1972. Dokončení státní knihovny se už nedožil. Ve svém tvůrčím období zrealizoval mnoho obytných a společenských staveb. Sám však konstatoval, že „dům, který si nechal postavit továrník Schminke v Löbau, mu byl nejmilejší “.